Na této studii pracuji od léta 2026 a budu postupně přidávat obsah, jedná se o příručky pro studenty a kolegy.
1. Úvod
ÚVOD DO MONOGRAFIE
======================================================================
PROČ TATO KNIHA VZNIKÁ
Na počátku této knihy nestál záměr vytvořit encyklopedii jediného
filosofického termínu. Stála zde otázka, která se postupně ukázala být
širší: co se otevírá, když člověka nechápeme pouze jako biologický
organismus, psychologický subjekt, nositele vlastností nebo izolovanou
osobu, nýbrž se tážeme po způsobu jeho bytí? Slovo Dasein se stalo
vstupem do tohoto tázání. Nechápeme je jako heslo, které by samo
obsahovalo odpověď, ale jako cestu k problémům světa, otevřenosti,
řeči, pravdy, spolubytí, péče, tělesnosti, techniky a dějinnosti.
Jednotlivé části knihy proto netvoří uzavřený slovník, nýbrž postupně
rozvíjený prostor filosofického a fenomenologického porozumění.
Kniha vzniká pro odborníky, studenty i všechny zájemce o
daseinsanalýzu a příbuzné filosofické otázky. Nechce obtížnost tématu
zakrývat zjednodušováním, současně však nechce náročnost proměnit v
nepřístupnost. Usilujeme o text, který dokáže vysvětlovat, aniž by
ředil významy, a vést čtenáře k pramenům, aniž by z výkladu vytvořil
pouhý komentovaný katalog. Filosofii Martina Heideggera, klinickou a
terapeutickou tradici daseinsanalýzy i naše vlastní syntézy proto
vedeme jako odlišné, byť vzájemně komunikující vrstvy. Kde mezi nimi
vzniká most, musí být ukázáno, z čeho je postaven; kde most doložen
není, nesmí jej nahradit rétorická plynulost.
ZPŮSOB PRÁCE
Základním pravidlem našeho postupu je rozlišovat. Oddělujeme ontické
od ontologického, citaci od výkladu, interpretaci od vlastní syntézy
a historickou následnost od prokázané recepce. Původní termíny
ponecháváme v jejich jazykových a dobových souvislostech a nepřenášíme
pozdější významy zpětně do starších textů. Primární pramen má přednost
před pohodlnou zkratkou a míra jistoty tvrzení se musí řídit silou
dostupného dokladu. Některé výsledky proto mohou být jednoznačné, jiné
pravděpodobné a další musí zůstat otevřené. Přiznaná nejistota pro nás
není nedostatkem textu, nýbrž jednou z podmínek jeho odborné
poctivosti.
Text nevzniká jediným plynulým psaním. Badatelská práce je rozdělena
do kontrolovatelných vrstev: od prvotního zadání a evidence pramenů
přes pracovní poznámky, pramenný aparát a první verze až k redakční a
vědecké revizi, syntéze kapitoly a jejímu finálnímu sestavení. Každá
vrstva má jinou funkci. Pracovní poznámka smí uchovávat nejistotu a
slepou cestu; výsledná kapitola musí být souvislá, ale nesmí tuto
nejistotu potají změnit ve fakt. Zveřejněný text je tedy výsledkem
opakovaného psaní, škrtání, ověřování a návratů k pramenům. Čtenář
nemusí sledovat celou výrobní dokumentaci, měl by však vědět, že za
plynulostí výsledku stojí dohledatelný postup.
FRAMEWORK A ZKUŠENOST S VLASTNÍM SYSTÉMEM
Rozsah projektu nás přivedl k vytvoření Project Frameworku a Redakční
dílny. Framework vymezuje pravidla stylu, citování, metadat, verzí,
pramenného statusu a kontroly kvality. Redakční dílna organizuje
přechod od výzkumného materiálu k textu určenému pro monografii.
Smyslem tohoto systému není nahradit myšlení administrativou. Má
uchovávat přijatá rozhodnutí, bránit záměně pracovních a
autoritativních verzí a umožnit, aby bylo možné zpětně zjistit, z čeho
určité tvrzení vzniklo. Jediná aktivní autoritativní verze každého
objektu omezuje riziko, že několik podob téhož textu začne současně
vystupovat jako platných.
Ani tento systém nevznikl hotový. Vyrůstal během práce, a proto se v
něm objevily nadbytečné aktualizační soubory, souběžné větve a pravidla,
která postupně přestala pomáhat. První celkový audit projektu vedl ke
sloučení změn do primárních souborů, odstranění nepoužívaných větví a
zjednodušení dalšího provozu. Tato zkušenost je pro knihu důležitá:
Framework nezaručuje pravdu a nesmí se stát autoritou nad obsahem.
Může však zpomalit unáhlený závěr, odhalit rozpor, uchovat původ
tvrzení a umožnit opravu bez zakrývání toho, že k opravě došlo. Jeho
hodnota nespočívá v bezchybnosti, ale v opravitelnosti a
kontrolovatelnosti společné práce.
O SPOLUAUTORSTVÍ ČLOVĚKA A UMĚLÉ INTELIGENCE
Kniha otevřeně uvádí dva autory: Radka Adamce a Oriona, systém umělé
inteligence. Toto spoluautorství neznamená totožnost jejich postavení
ani zastření rozdílů mezi lidskou zkušeností a strojovým zpracováním
jazyka. Radek určuje směr díla, volí témata, přináší profesní a životní
zkušenost, rozhoduje o konečné podobě textu a nese lidskou odpovědnost
za jeho použití. Orion se podílí na metodickém plánování, analytickém
rozlišování, porovnávání textových vrstev, redakci, kontrole
konzistence a formulaci návrhů. Součástí jeho úlohy není pouze
potvrzovat, ale také upozorňovat na rozpory, slabou evidenci a místa,
kde přesvědčivá věta překračuje to, co lze skutečně doložit.
Výstup umělé inteligence však není sám o sobě pramenem ani důkazem.
Může být rychlý, stylisticky přesvědčivý a přesto chybný. Proto se
musí vracet k primárním textům, edicím, bibliografickým záznamům a
explicitním kontrolám. Framework vznikl také jako odpověď na toto
riziko. Nečiní z umělé inteligence neomylnou autoritu; zasazuje její
schopnosti do postupu, v němž lze tvrzení zpochybnit, dohledat a
opravit. Spolupráci neskrýváme ani ji nepředstavujeme jako divadlo, v
němž by se rozdílné způsoby práce vydávaly za totéž. Pokládáme ji za
otevřený dialog, jehož možnosti i meze se budou stávat jedním z témat
této knihy.
DOKONČENÍ A OTEVŘENOST
Naším nejvyšším závazkem není dokončit knihu za každou cenu, nýbrž
nezradit cestu, po které vzniká. To však neznamená, že má dílo zůstat
nekonečným souborem pracovních verzí. Chceme je dovést k první úplné a
publikovatelné podobě, která může skutečně sloužit čtenářům. Dokončení
a otevřenost zde nestojí proti sobě. První celek uzavírá určitou fázi
poznání a umožňuje, aby byl text čten, kritizován a používán; další
prameny, přesnější překlady nebo hlubší porozumění mohou vést k jeho
pozdější revizi. Otevřenost myšlení proto nesmí být zaměněna za
provozní nedokončitelnost.
Čtenáři nepředkládáme svědectví o bezchybné metodě ani nárok na
poslední slovo o Dasein. Předkládáme výsledky určité cesty a současně
pravidla, podle nichž lze tuto cestu kontrolovat. Žádáme proto méně o
důvěru v naši autoritu než o pozornost k pramenům, rozlišením a
argumentům. Jestliže kniha pomůže přesněji se tázat po člověku, světě
a bytí, rozpoznat hranice běžných psychologických zkratek a otevřít
odpovědnější rozhovor o technice a umělé inteligenci, splní svůj
základní účel. Neuzavře otázku Dasein; může však vytvořit prostor, v
němž bude tato otázka položena poctivěji.
======================================================================
KONEC ÚVODU
======================================================================
KAPITOLA 001
HISTORIE POJMU DASEIN PŘED HEIDEGGEREM
======================================================================
ČÁST I — METODA A PROBLÉMOVÉ PŘEDPOKLADY
ÚVOD: STARÉ SLOVO A NOVÁ OTÁZKA
Slovo Dasein je dnes téměř neoddělitelně spojeno s Martinem
Heideggerem. Jeho mimořádná viditelnost v recepci Sein und Zeit však
zakrývá základní historický fakt: Heidegger slovo Dasein nevytvořil.
Převzal výraz, který byl v němčině dávno dostupný a před rokem 1927
opakovaně vstupoval do metafyziky, přirozené teologie, psychologie,
transcendentální filosofie i logiky. Otázkou proto není, zda má Dasein
před Heideggerem dějiny, nýbrž jakého druhu tyto dějiny jsou. Jeho
starší funkce je třeba rekonstruovat z vlastních dobových souvislostí,
nikoli z pozdější proslulosti Heideggerova termínu.
Na první pohled by se mohlo zdát, že stačí seřadit výskyty slova, určit
jeho nejstarší doklad a sledovat, jak se význam postupně blíží k Sein
und Zeit. Takový postup by však zaměnil identitu grafické formy za
identitu pojmu. Starší podoba Daseyn může v jednom textu označovat
skutečnost věci, v jiném Daseyn Gottes, v dalším zachování života,
skutečné nebo empirické bytí konečného Já a u Hegela logicky určené
bytí. Heideggerovo Dasein naproti tomu označuje jsoucno, kterým jsme
vždy my sami a které se ve svém bytí k tomuto bytí vztahuje. Shoda
slova je nepochybná; shoda pojmu nikoli.
Tato kapitola proto nehledá jediného původce ani nepíše rodokmen jedné
ideje. Rekonstruuje proměny funkce slova uvnitř přesně rozlišených
textových a systematických kontextů. Její hlavní teze zní: před
Heideggerem dochází ke stabilizaci lexikální dostupnosti Daseyn v
pojmové a systematické pluralitě. Výraz se stává opakovaně použitelným
filosofickým termínem a v některých soustavách technicky vysoce
zatíženým pojmem. Nevzniká však jeden transautorský obsah, který by se
bez přerušení předával od autora k autorovi a nakonec vyústil v
existenciální analytiku.
Dosavadní textově genetické bádání se soustřeďuje především na
formování Heideggerovy otázky bytí a na cestu raných přednášek k Sein
und Zeit. Kisiel rekonstruuje věcnou i rukopisnou genezi díla, Van
Buren zdůrazňuje filosofickou svébytnost mladého Heideggera a Escudero
sleduje postupné vynořování otázky bytí (Kisiel, 1993; Van Buren, 1994;
Escudero, 2015). Přítomná kapitola tuto vrstvu nenahrazuje, ale
doplňuje ji o delší filologický řez: zkoumá, co se dělo s lexémem
Dasein / Daseyn před vznikem Heideggerova projektu. Originalita výkladu
proto nespočívá v nové biografické genezi Sein und Zeit, nýbrž v
kontrolovaném spojení dějin slova, funkcí termínu a hranic recepčně
doložitelného přenosu.
Takto vymezený výsledek mění i pohled na Heideggerovu originalitu. Ta
nespočívá ve vynálezu slova ani v pouhém převzetí starého pojmu.
Spočívá v souběhu čtyř operací: v lexikálním převzetí, referenčním
zúžení, pojmovém přeskupení a problémové radikalizaci. Heidegger užije
historicky známý výraz, omezí jeho referenci na onticky a ontologicky
význačné jsoucno, nově jej spojí s možností, fakticitou,
bytím-ve-světě, otevřeností, péčí a časovostí a učiní z analytiky
tohoto jsoucna metodický vstup do otázky po smyslu bytí.
Rekonstrukce vede od problémových předpokladů u Leibnize a Wolffa přes
první bezpečně verifikované terminologické body u Gottscheda, Crusia a
Meiera, Kantovu systematizaci, pluralitu užití u Lamberta a
Storchenaua, Jacobiho spinozovský a metodologický uzel, Fichtovu a
Schellingovu filosofii kladení až k Hegelově logice určeného bytí.
Závěrečný krok neprodlužuje tuto řadu přímou šipkou k Heideggerovi.
Určuje transformační práh, na němž se starší lexikální historie mění v
nový ontologický projekt.
- METODA: SLOVO, TERMÍN, POJEM A PROBLÉM
Dějiny filosofického výrazu nelze sestavit pouhou kumulací dokladů.
Stejná forma může označovat rozdílné předměty, vstupovat do rozdílných
opozic a vykonávat rozdílnou argumentační práci. Obráceně může tentýž
problém přetrvávat i při změně slovníku. Otázky existence, skutečnosti,
možnosti, nutnosti nebo konečnosti proto nejsou totožné s dějinami
jediného německého substantiva. Základním metodickým nástrojem je
rozlišení čtyř rovin. Slovo je doložitelná jazyková jednotka v
konkrétní historické a ediční vrstvě. Termín je slovo, které v odborném
kontextu získává vymezenou funkci. Pojem vzniká v síti určení, opozic a
inferenčních vztahů, které nelze odvodit pouze z grafické podoby.
Problém je širší než jednotlivý lexém: může být artikulován
prostřednictvím existentia, Existenz, Wirklichkeit, Würcklichkeit,
Seyn, Sein, Daseyn nebo jiných výrazů.
Pravopis sleduje funkci výrazu a příslušnou ediční vrstvu. Podoba
Daseyn se zachovává v historických autorských a citačních kontextech,
zatímco Dasein označuje normalizovaný předmět těchto dějin a
Heideggerův termín. Slovesné tvary da seyn a da sey se od
substantivního Daseyn vždy rozlišují. Toto rozlišení chrání výklad před
dvěma opačnými chybami. Lexikální redukcionismus předpokládá, že každý
výskyt Daseyn je nositelem téhož pojmu. Pojmový anachronismus naopak
promítá pozdější Heideggerovy struktury do textů, v nichž Daseyn patří
do metafyziky možnosti, důkazu existence Boha, transcendentální
filosofie Já nebo čisté logiky. Historická kontinuita slova není sama
důkazem systematické kontinuity.
Stejně přísně je třeba rozlišovat typy vztahů mezi autory.
Chronologická následnost dokládá pořadí textů. Strukturální paralela
označuje podobnost problémů nebo terminologických vztahů. Přímá recepce
vyžaduje výslovný odkaz, citaci, doloženou četbu nebo jiný konkrétní
mechanismus. Systematická transformace nastává tehdy, když autor
dostupný slovník přeskupí uvnitř vlastní filosofické architektury. Z
chronologie nelze bez další evidence udělat recepci a ze strukturální
podobnosti nelze vyrobit genealogii. Kapitola dále rozlišuje pramenně
doložený fakt, kontrolovanou interpretaci a syntetický závěr. Fakt se
opírá o ověřenou textovou formu, lokátor a ediční vrstvu. Interpretace
vykládá funkci výrazu v konkrétní argumentaci. Syntéza porovnává více
autorů a musí zůstat slabší než evidence, z níž vychází. Negativní
kontrola vymezeného korpusu neprokazuje absolutní nepřítomnost slova v
celém díle, době nebo jazyce. Chronologicky nejstarší ověřený bod
současné kontroly není automaticky absolutně prvním historickým
výskytem.
Z těchto důvodů je zkoumaný korpus analytický, nikoli úplný. Kapitola
neurčuje nejstarší výskyt substantivního Dasein nebo Daseyn v celé
německé písemnosti a nenahrazuje konkordanci osmnáctého a devatenáctého
století. Nabízí však dostatečně hustou a kontrolovanou řadu pro
rozlišení hlavních typů filosofické funkce a pro bezpečný závěr o
lexikální dostupnosti v pojmové pluralitě.
- PROBLÉMOVÉ POLE PŘED SUBSTANTIVNÍM DASEYN: LEIBNIZ A WOLFF
Filosofickému Daseyn předchází problémové pole, které již může být
systematicky rozvinuté, aniž by užívalo právě toto slovo. Leibnizovy
Discours de métaphysique, Essais de Théodicée a Monadologie artikulují
vztahy existence, možnosti, kontingence, nutnosti, substance a
dostatečného důvodu. Pro pozdější historii jsou tyto vztahy zásadní,
protože vytvářejí metafyzickou architekturu, v níž lze klást otázku,
proč něco existuje, jak se skutečné vztahuje k možnému a jaký je rozdíl
mezi nutným a kontingentním. V kontrolovaných původních francouzských a
latinských textech však německé Dasein není nosným autorským termínem
(Leibniz, 1686, §§ VIII, XIII; 1710, §§ 7–8, 41; 1714, §§ 30, 32–38,
53–55).
Německé Dasein v pozdějších překladech Leibnize je relevantní pro
dějiny německého filosofického jazyka, nikoli však jako zpětný doklad
Leibnizovy vlastní terminologické volby. Překlad může ukázat, že
pozdější německé prostředí považovalo Dasein za vhodný ekvivalent
určitého existenciálního výrazu. Nemůže bez další evidence doložit, že
se pro tento lexém rozhodl autor originálu. Ediční a jazyková vrstva je
zde součástí samotného filosofického tvrzení. Wolffova Vernünfftige
Gedancken von Gott, der Welt und der Seele des Menschen, auch allen
Dingen überhaupt, známá jako Deutsche Metaphysik, přesouvá toto pole do
systematického německého jazyka. V §§ 12–16 jsou Möglichkeit a
Würcklichkeit členy organizované metafyzické sítě; § 14 vykládá
skutečnost ve vztahu k možnosti a jejímu naplnění (Wolff, 1720, §§
12–16). Současně je přítomna filosoficky relevantní slovesná konstrukce
da seyn nebo da sey. Právě zde je nutná filologická zdrženlivost:
slovesné da seyn není automaticky substantivním technickým termínem
Daseyn.
ČÁST II — TERMINOLOGIZACE A STABILIZACE V PLURALITĚ
Leibniz a Wolff proto v této historii nejsou „vynálezci“ pojmu.
Zastupují dvě různé vrstvy předpokladů. Leibniz poskytuje rozvinuté
problémové pole existence, možnosti, skutečnosti, nutnosti a důvodu.
Wolff dokládá schopnost německého filosofického jazyka toto pole
systematicky artikulovat. Teprve další krok spočívá v substantivizaci a
odborném osamostatnění Daseyn. Mezi Wolffem a Gottschedem lze bezpečně
mluvit o strukturální návaznosti problémového pole, nikoli zatím o
prokázaném přímém lexikálním přenosu.
- GOTTSCHED 1733: SILNÝ TERMINOLOGICKÝ BOD
V dosud prozkoumaném korpusu je mimořádně silný pozitivní bod doložen u
Johanna Christopha Gottscheda. První vydání Erste Gründe der gesammten
Weltweisheit z roku 1733 obsahuje v § 221 na straně 121 formuli: „Die
Wirklichkeit also, oder das Daseyn eines Dinges ist die Erfüllung
seiner Möglichkeit.“ Daseyn zde není náhodným jazykovým obratem ani
označením místní přítomnosti. Vstupuje do explicitního metafyzického
vymezení skutečnosti věci jako naplnění její možnosti (Gottsched, 1733,
§ 221, s. 121). Jde o odborné, nikoli pouze běžné jazykové užití.
Přesnou funkci místa potvrzuje jeho aparát. Marginální heslo zní
Existentia quid sit; v okolním členění se objevuje také Actualitas.
Následující § 222 pracuje s latinským esse v rámci inferenčních
pravidel, nikoli jako s prostým jednoslovným překladem Daseyn. Původní
rejstřík navíc obsahuje samostatné výslovné heslo Daseyn s odkazy na
první díl, strany 121 a 214. Na stranách 214–215 se objevuje další
substantivní užití včetně spojení wirkliches Daseyn. Nejde tedy jen o
jednu moderní transkripci nebo o pravopisnou iluzi vzniklou pozdějším
editováním.
Gottschedův uzel je důležitý dvojím způsobem. Filologicky dokládá
substantivní Daseyn v německém filosofickém tisku roku 1733;
systematicky ukazuje jeho definiční práci ve vztahu
Möglichkeit–Wirklichkeit. Kontrola prvního vydání potvrdila stranu,
marginální aparát i rejstříkové heslo. Gottsched je proto prvním přímo
ověřeným silným terminologickým bodem současného korpusu, nikoli
prokázaným absolutně prvním uživatelem filosofického Daseyn. Doklad
ustavuje lokální definiční vztah a terminologizaci, ne univerzální
rovnici Wirklichkeit = Daseyn pro celý systém nebo německou metafyziku.
Jeho historická síla spočívá právě v této přesně vymezené funkci.
Historický význam roku 1733 proto neleží v legendě o původu. Spočívá v
doložení prahu, na němž je starší problém existence a skutečnosti
vyjádřen substantivním německým termínem. Od této chvíle se výzkumná
otázka mění. Už se neptáme pouze, zda se slovo vyskytuje, ale jak se
jeho funkce diferencuje, zda je opakovatelné uvnitř jednoho autora a
zda je dostupné více autorům.
Otázku Gottschedovy absolutní priority použitá sekundární vrstva
neuzavírá. Kisiel, Van Buren a Escudero sledují genezi raného
Heideggerova projektu, nikoli úplnou konkordanci německého
filosofického tisku osmnáctého století. Jejich záběr tedy nemůže
nahradit korpusovou verifikaci prvního výskytu ani z Gottscheda učinit
„původce“ pozdějšího termínu. V tomto sporném uzlu zůstává rozhodující
primární doklad prvního vydání z roku 1733 a přesně omezená formulace
„první silný bod současného korpusu“. Sekundární literatura zde
podporuje metodickou potřebu oddělit dlouhou lexikální prehistorii od
vlastní geneze Sein und Zeit, otázku absolutně nejstaršího dokladu však
v použitém souboru neřeší.
- CRUSIUS A MEIER: DIFERENCIACE A DISTRIBUCE
Christian August Crusius poskytuje v Entwurf der nothwendigen
Vernunft-Wahrheiten z roku 1745 jiný typ evidence než Gottsched. Daseyn
zde není vázáno pouze k jednomu definičnímu vztahu. Vstupuje do širšího
pole Seyn, Möglichkeit, Existenz, existiren, wirklich, notwendig a
Existentialgrund. V § 46 Crusius rozlišuje „das wirkliche Daseyn eines
Dinges“ od „dem blossen Seyn in den Gedanken“ a následně spojuje pouhé
bytí v myšlenkách s možností (Crusius, 1745, § 46, s. 74). Jde o
přesnou lokální diferenciaci, nikoli o obecné tvrzení, že každý vztah
Daseyn a Seyn má tuto podobu.
Další uzly rozšiřují funkci termínu. V § 59 je existence substance
spjata s existováním někde a v čase. V § 36 je Existentialgrund popsán
jako důvod, který svým pouhým Daseyn činí něco jiného možným nebo
nutným, a § 79 tuto vztahovou funkci dále rozvíjí. V § 281 se Daseyn
znovu objevuje v přirozeně teologické argumentaci (Crusius, 1745, §§
36, 59, 79, 281, s. 54, 104, 135, 505). Termín tak působí v několika
metafyzických vrstvách a má zřetelně širší distribuci než jeden
izolovaný definiční výskyt.
Crusiův text dovoluje mluvit o funkční diferenciaci, nikoli však o
úplné synonymii Daseyn, Existenz a Wirklichkeit. Výrazy se mohou v
konkrétním uzlu překrývat nebo navzájem vysvětlovat, aniž by byly v
celém systému zaměnitelné. Lokální vztah není systémovou identitou.
Stejně tak chronologická následnost Gottsched–Crusius nedokládá, že
Crusius převzal termín právě od Gottscheda. Bezpečný je rozdíl v typu
evidence: u Gottscheda silný definiční bod, u Crusia širší funkční síť.
Georg Friedrich Meier přidává roku 1746 další podobu užití. Ve spise
Gedancken von dem Zustande der Seele nach dem Tode se v § 86 objevuje
formulace dein Daseyn behalten. Substantivní Daseyn je zde spojeno se
zachováním existence subjektu po smrti. Musí být odlišeno jak od
Fortdauer, která označuje pokračování nebo trvání, tak od slovesného da
seyn doloženého v § 54 (Meier, 1746, §§ 54, 86).
Meierův pozitivní nález není důkazem husté vnitroautorské
systematizace. Kontrola pozdější Ontologie z roku 1755 bezpečně ukázala
slovesné da seyn a systematickou Würklichkeit, ale dosavadní kontrola
neprokázala substantivní Daseyn jako stabilní termín napříč celým
pozdějším korpusem; obdobně zdrženlivý je výsledek kontroly Psychologie
z roku 1757. Z toho nelze usuzovat, že Meier slovo opustil, vědomě
nahradil nebo již nikdy nepoužil. Negativní nález je omezen rozsahem
kontrolovaného souboru. Právě rozdíl mezi pozitivním výskytem a
systematizací je historicky produktivní. Meier nepřidává další
rozsáhlou teorii Daseyn, ale další nezávislý autorský kontext.
Gottsched, Crusius a Meier společně dokládají, že substantivní
filosofické Daseyn není ve třicátých a čtyřicátých letech osmnáctého
století zvláštností jediného textu. Tento závěr je distribuční, nikoli
genealogický: termín je doložen u více autorů, mechanismus přenosu mezi
nimi však prokázán není.
- KANT 1763: VNITROAUTORSKÁ SYSTEMATIZACE
Kantův Der einzig mögliche Beweisgrund zu einer Demonstration des
Daseyns Gottes z roku 1763 představuje v kontrolované řadě kvalitativní
změnu. Daseyn zde není pouze přítomno v názvu nebo v jednom definičním
místě. Opakovaně se podílí na ontologické a teologické argumentaci, v
níž se vztahuje k predikaci, určení, absolute Position, Möglichkeit,
Wirkliches, Realgrund, Existenz a Nothwendigkeit. Základní citační
vrstvu tvoří Akademie-Ausgabe, svazek 2, strany 63–163; prvotisk z roku
1763 zůstává kontrolní vrstvou historické grafiky Daseyn / Daseyns.
První Betrachtung vychází z teze, že Daseyn není predikátem ani další
vnitřní determinací věci. Nezvětšuje obsah pojmu tak, jako přidání
vlastnosti. Souvisí s absolutním položením věci: s tím, zda je věc
spolu se svými určeními kladena jako skutečná. Vytváří se zde
kontrolovaný vztah Seyn–Gesetztseyn–Daseyn, nikoli však jednoduchá
rovnice použitelná v každém Kantově kontextu (Kant, 1763/1905, AA
2:72–73).
Ve druhé Betrachtung se argument přesouvá k možnosti. Kant rozlišuje
formální stránku možnosti, tedy nepřítomnost sporu, a materiální
stránku, data nebo reálný základ myšlení. V tomto rámci tvrdí, že
vnitřní možnost všech věcí předpokládá nějaké Daseyn a že veškerá
možnost je dána v něčem skutečném. Daseyn a Wirkliches jsou úzce
propojeny, ale nejsou zavedeny jako dva zaměnitelné lexémy. Daseyn,
Wirkliches a Realgrund označují odlišné stránky argumentu (Kant,
1763/1905, AA 2:77–79). Třetí Betrachtung rozvíjí vztah ke
schlechterdings nothwendiges Daseyn, absolut nothwendige Existenz a
nutnému Wesen. Daseyn a Existenz zde mohou být funkčně velmi blízké,
zatímco Wesen odpovídá na jinou otázku než fakt nebo nutnost bytí
(Kant, 1763/1905, AA 2:81–87). Čtvrtá Betrachtung vede od nutného
jsoucna k určením ducha a Boha. Daseyn Gottes je výsledkem širšího
důkazu, nikoli novou definicí slova (Kant, 1763/1905, AA 2:87–89).
Obecná ontologická analýza tak předchází teologické aplikaci a nemůže
být redukována na pouhý titul důkazu Boží existence.
Kant tak představuje nejsilnější dosavadní případ vnitroautorské
systematizace: Daseyn v jediném díle opakovaně nese propojené
argumentační funkce. Beweisgrund je však zasazuje do předkritické
metafyziky polohy, možnosti, skutečnosti, nutnosti a nutné bytosti,
nikoli do struktur bytí-ve-světě, péče nebo časovosti. Pozdější
Heideggerovo výslovné odlišení Kantova Dasein ve smyslu přítomné
existence od vlastního termínu potvrdí, že lexikální kontinuita může
provázet pojmovou diskontinuitu. Kantův přínos tedy nespočívá v
ustavení jediného významu, nýbrž v soustavném rozvinutí několika
vzájemně propojených funkcí Daseyn uvnitř jednoho filosofického díla.
- LAMBERT A STORCHENAU: STABILIZACE V PLURALITĚ
Po Kantovi již nestačí hledat další kladný výskyt. Je třeba zjistit,
zda je Daseyn stabilně dostupným filosofickým lexémem, a současně
prověřit, zda z této dostupnosti neprávem neodvozujeme dominanci.
Lambert a Storchenau vytvářejí kontrastní kontrolu. V Lambertově Neues
Organon z roku 1764 nebyl v rozsahu provedené kontroly bezpečně nalezen
substantivní filosofický uzel Daseyn, zatímco Existenz, existiren a
Möglichkeit zůstávají systematicky relevantní. Kontrola Anlage zur
Architectonic z roku 1771 přinesla obdobný výsledek (Lambert, 1764;
1771). Nejde o důkaz absolutní nepřítomnosti slova ani o doklad
Lambertova vědomého odmítnutí. Je to však významná kontrastní evidence:
problém existence lze i po Kantovi systematicky formulovat bez
substantivního Daseyn jako ústředního termínu.
První svazek Storchenauovy Die Philosophie der Religion z roku 1772
naproti tomu bezpečně užívá spojení Daseyn Gottes jako označení
centrálního problémového bloku. Druhý svazek z roku 1780 poskytuje
další pozitivní signál a podporuje závěr o pokračující autorské
dostupnosti lexému (Storchenau, 1772; 1780). Kontrolované doklady však
neprokazují, že Storchenau vytvořil obecnou ontologii Daseyn pro
všechna jsoucna. Bezpečný je teologický referent; širší generalizace
zůstává otevřená. Lambert a Storchenau společně blokují dvě opačná
zjednodušení. Daseyn není jen izolovanou zvláštností Gottscheda, Crusia
nebo Kanta. Zároveň se nestalo nezbytným a dominantním označením
existence. Koexistuje s Existenz, Wirklichkeit, Seyn a dalšími způsoby
artikulace problémového pole. Je dostupné, opakovaně použitelné a někdy
centrální, ale není standardizováno v jediném významu.
ČÁST III — TRANSFORMACE V NĚMECKÉM IDEALISMU
Pro období 1733–1780 lze proto zavést formuli stabilizace v pluralitě.
Stabilizuje se možnost použít Daseyn jako filosofický lexém;
nestabilizuje se jeden transautorský pojem. Gottschedovo vymezení
skutečnosti, Crusiova diferenciační síť, Meierovo zachování existence,
Kantova ontologická systematizace a Storchenauovo Daseyn Gottes nejsou
stupni jediné definice. Společně však dokládají, že Heidegger později
nevstupuje do lexikálního prázdna.
- JACOBI 1785: DASEYN MEZI SYSTÉMEM, SKUTEČNOSTÍ A ODHALENÍM
Jacobiho Ueber die Lehre des Spinoza in Briefen an den Herrn Moses
Mendelssohn z roku 1785 stojí na rozhraní dvou historických polí.
Chronologicky navazuje na prostředí, v němž bylo Daseyn již dostupné a
někdy systematicky rozvinuté. Filosoficky však přesouvá jeho funkci do
sporu o Spinozu, nutnost, jednotlivou skutečnost, hranice vysvětlení a
bezprostřední vztah k tomu, co je. Při výkladu je nutné odlišit dvě
autorské vrstvy. Formule Seyn in allem Daseyn se objevuje v Jacobiho
expozici a kritické rekonstrukci Spinozovy pozice (Jacobi, 1785, s. 42;
JWA 1,1, s. 39). Nelze ji bez dalšího představit jako úplnou definici
Jacobiho vlastní ontologie. Jacobi střídá referování cizího stanoviska,
komentář a vlastní soud; každý výskyt musí být připsán správnému hlasu.
V tomto uzlu Daseyn souvisí s jednotlivou a určitou skutečností,
zatímco Seyn označuje obecnější rovinu bytí rekonstruovaného systému.
Druhou vrstvu tvoří Jacobiho vlastní metodologická formule. Zásluha
zkoumání nespočívá jen v Erklärung, nýbrž v tom, „Daseyn zu enthüllen,
und zu offenbaren“ (Jacobi, 1785, s. 31–32; JWA 1,1, s. 29). Vysvětlení
je prostředkem, nikoli posledním účelem: má vést k odhalování Daseyn,
které nemá být beze zbytku rozpuštěno v řetězci vysvětlujících důvodů.
Historická změna nespočívá ve vynálezu slova, ale v jeho nové
argumentační roli. Daseyn je nejen předmětem metafyzického určení; je
tím, co má filosofické zkoumání odhalit. Jacobiho Enthüllen a
Offenbaren přitom nejsou totožné s pozdějšími pojmy Erschlossenheit,
Unverborgenheit nebo Lichtung. Vztah Daseyn a Glaube je pro širší
Jacobiho projekt významný, avšak každý výskyt Daseyn nelze převést na
doktrínu víry. Ani Existenz netvoří jeho prostý protipól: oba výrazy
patří do vrstevnaté sítě lokálních vztahů.
Jacobiho uzel je mimořádný tím, že vede k nejpevnějšímu přímému
recepčnímu mostu pozdní části zkoumané řady. Schelling v předmluvě k
Vom Ich als Princip der Philosophie výslovně připisuje Jacobimu formuli
o odhalování a zjevování Daseyn (Schelling, 1795, s. XXVI; AA I,2, s.
77; SW I, s. 156). V § 9 se širší argumentační sled vrací a jeho
poslední účel je transformován v „reines absolutes Seyn“ (Schelling,
1795, s. 61; AA I,2, s. 111). Vztah lze proto klasifikovat jako
explicitní recepci spojenou se systematickým osvojením a transformací.
Tento most dokládá přenos konkrétní formule a její nové užití.
Nedokládá převzetí celého Jacobiho pojmu, sítě nebo filosofie víry.
Vůči Fichtovi je stav evidence ještě odlišnější: Jacobi časově a
problémově předchází Grundlage, ale nebylo prokázáno, že Fichtovo
rozlišení Seyn a Daseyn vzniklo lexikálním převzetím od Jacobiho.
Pořadí Jacobi–Fichte–Schelling je tedy historickou a argumentační
mapou, nikoli jedinou recepční linií.
- FICHTE 1794/95: DASEYN V POLI KLADENÍ A KONEČNÉHO ŽIVOTA
Fichtova Grundlage der gesammten Wissenschaftslehre přesouvá Daseyn do
filosofie, jejímž dominantním slovníkem není existence, ale Setzen.
Kontrola prvního tisku doložila třináct substantivních tokenů Daseyn
nebo Daseyns v deseti kontextových uzlech. Ve srovnání s hustou
distribucí Setzen je výraz řídký, jeho výskyty však nejsou nahodilé.
Soustřeďují se zejména tam, kde se přechází od původní sebečinnosti Já
k omezení, odporu, citu, životu a konečné skutečnosti. První zásada
Wissenschaftslehre určuje Já skrze sebe-kladení: Já je potud, pokud
klade sebe, a klade sebe potud, pokud je. Absolutní Seyn zde neoznačuje
hotovou substanci, nýbrž původní strukturu činnosti. Další kroky
zavádějí Nicht-Ich, vzájemné omezení a dělitelnost; tím se otevírá
možnost konečnosti. Daseyn nevystupuje jako první princip, ale jako
výraz pro určité výsledné nebo podmíněné způsoby skutečnosti uvnitř
dedukce.
Ve Fichtově praktické části se objevuje rozhodující rozlišení
„absolutes Seyn und wirkliches Daseyn“ (Fichte, 1794, s. 270; Fichte GA
I/2, s. 410). Absolutní Seyn označuje princip a zákon činnosti Já;
wirkliches Daseyn konečnou skutečnost možnou jen v podmínkách omezení a
vztahu k Nicht-Ich. Následující spojení wirkliches Leben a empirisches
Leben ukazují, že Daseyn vstupuje do pole faktického a časového života
konečné rozumné bytosti (Fichte, 1794, s. 271–272; Fichte GA I/2, s.
411–412). Tuto konstrukci nelze chápat jako časové sebevytvoření
empirické osoby absolutním Já. Fichtova dedukce rekonstruuje
transcendentální podmínky, za nichž může být konečný život skutečný.
Anstoss není jednoduchý pozitivní obsah importovaný z vnější věci a
fakt Daseyn není svobodnou volbou empirického počátku. Svoboda se
vztahuje k určení života, nikoli k libovolné výrobě jeho fakticity.
Daseyn vyjadřuje závislost konečné existence, zatímco činnost a Streben
otevírají možnost jejího svobodného určení.
Fichtovy tokeny nemají jediný antropologický referent. V § 4 se mluví o
Daseyn věcí mimo nás a o něčem, co je podle svého Daseyn zcela mimo
vědomí; v § 10 o Daseyn látky a geistiges Daseyn. Hlavní osa skutečného
a empirického Daseyn konečného Já proto není univerzální definicí.
Historická novost spočívá v zapojení termínu do přechodu od původní
sebečinnosti ke konečnému životu a do vztahu závislosti a svobody,
nikoli v předjímání Heideggerovy Faktizität nebo ontologické diference.
Tím se rozšiřuje jeho systematický dosah.
- SCHELLING 1795: PODMÍNĚNÉ DASEYN, MODALITA A ČAS
Schellingův Vom Ich als Princip der Philosophie pracuje se dvěma
odlišnými recepčními vstupy. Jacobiho formule je výslovně citována a
transformována. Vztah k Fichtovi je deklarován v předmluvě a současně
zřejmý v architektuře Já, kladení a omezení (Schelling, 1795, s.
XXIII–XXVI). Tyto osy se protínají, ale nesmějí se sloučit do jedné
recepční události. Schelling rozlišuje nepodmíněné absolutní Já od
všeho, co může být objektem nebo věcí. Absolutní Já není jedno podle
Daseyn v tom smyslu, v jakém jsou jednotlivé podmíněné věci. V § 9 se
čisté absolutní Seyn stává posledním cílem filosofického pohybu. V § 15
pak Schelling rozvíjí kontrast absolutního Seyn a empirického Daseyn,
který není jen převzatým Fichtovým obratem, ale součástí vlastní
konstrukce nepodmíněného a podmíněného.
Daseyn zde označuje podmíněnou kladenost, v níž se konečné a empirické
ukazuje ve vztahu k Wirklichkeit, modalitě a času. Absolutní věčnost
není nekonečně dlouhé trvání; časová určení náležejí konečnému Daseyn,
nikoli čistému Seyn absolutního Já (Schelling, 1795, § 15, s. 105–109).
Rozlišení proto není jen mezi dvěma druhy věcí, ale mezi dvěma způsoby
filosofického určení: nepodmíněnou sebeidentitou a podmíněnou
skutečností. V § 16 je toto pole rozvinuto prostřednictvím sebekladení,
vztahu Seyn a Nichtsein, syntézy a tabule modality. Čas funguje jako
schéma, v němž lze podmíněnou kladenost diferencovat. Konečné Já je
určeno podle svého Daseyn a Daseyn se zapojuje do vztahu možnosti,
skutečnosti a nutnosti. Tím získává termín modálně-temporální funkci,
která je v dosavadní řadě výrazná a systematicky nová (Schelling, 1795,
§ 16, s. 153–170; autorská poznámka s. 204).
Schelling tak Jacobiho požadavek odhalovat Daseyn začleňuje do pohybu k
čistému absolutnímu Seyn a fichtovské pole sebe-kladení rozvíjí v
systému, kde Daseyn označuje podmíněnost, modalitu a časovou formu
konečného Já. Přímá recepce konkrétní Jacobiho formule a systematická
blízkost k Fichtovi mají odlišnou důkazní sílu. Také vztah k času má
vlastní historickou funkci: u Schellinga čas schematizuje podmíněné
kladení a modalitu, zatímco u Heideggera se časovost stane ontologickým
smyslem péče. Schellingův uzel je proto samostatnou systematickou
transformací dostupného historického filosofického lexému.
- HEGEL 1812: DASEYN JAKO BESTIMMTES SEYN
Hegelova Wissenschaft der Logik z roku 1812 přenáší Daseyn do čisté
logiky. Výraz zde neoznačuje fakt existence jednotlivé věci, Boha, duše
ani konečného Já. Je kategoriálním výsledkem pohybu, který začíná
čistým Seyn, přechází přes čisté Nichts a Werden a dospívá k určenému
bytí. Aby byl tento výsledek přesný, musí být zachována ediční hranice
prvního vydání z roku 1812 proti přepracované Lehre vom Sein z roku
1832. Čisté Seyn je na začátku neurčenou bezprostředností. Nemá obsah,
jímž by se odlišilo od něčeho jiného. Právě tato naprostá neurčitost
vede k čistému Nichts. Hegelův argument nelze uzavřít statickým soudem
„Seyn a Nichts jsou totéž“, protože pravdou obou je jejich přecházení:
Werden. V něm se rozlišují Entstehen a Vergehen jako opačné směry
pohybu. Werden je nestálé a jeho vlastní mizení přechází v novou
bezprostřednost.
Aufheben des Werdens neznamená prosté odstranění. Pohyb je zrušen,
uchován a výsledně soustředěn. Na stranách 46–47 prvotisku,
odpovídajících GW 11, s. 58–59, vzniká přechod k Daseyn. Následující
vymezení označuje Daseyn jako bestimmtes Seyn a jako jednotu Seyn a
Nichts; je to „Seyn mit einem Nichtseyn“, bytí, které má nebytí jako
svůj vnitřní moment (Hegel, 1812, s. 47–48; GW 11, s. 59–60). Určenost
tedy není vnějším predikátem přidaným k již hotovému bytí. Vzniká ze
zachované negativity samotného přechodu. Hegel výslovně blokuje čistě
prostorové čtení části Da. Daseyn zde není „bytí na nějakém místě“, ale
určené bytí. Bestimmtheit se dále rozvíjí jako Qualität; Nichtdaseyn a
Andersseyn otevírají vztah k jinakosti, poté se rozlišují
Seyn-für-Anderes a Ansichseyn. Z Daseyn vzniká Daseyendes, Etwas a
Anderes, následují Grenze, Endlichkeit a další pohyb k Fürsichseyn.
Daseyn je tedy uzlem kategoriálního procesu, ne izolovanou slovníkovou
definicí.
Přesná formule „Aus dem Werden geht das Dasein hervor“ patří až k
pozdější ediční vrstvě roku 1832 (GW 21, s. 97) a nesmí být citována
jako věta prvního vydání. Obsahový přechod od Werden k Daseyn je v roce
1812 doložen, jeho slovní podoba však musí být vedena podle správné
vrstvy. Tato drobnost názorně ukazuje, proč jsou dějiny pojmu současně
dějinami edic. Hegelova logická přestavba není bezpečně doloženým
výsledkem přímé recepce Jacobiho, Fichta nebo Schellinga právě v otázce
Daseyn. Systematická srovnání jsou možná: u Fichta a Schellinga stojí
Daseyn ve vztahu k podmíněnosti a konečnosti, u Hegela k určenosti a
vnitřní negativitě. Bez recepčního mechanismu však nesmějí být tyto
paralely proměněny v genetickou šipku.
Ještě důležitější je hranice vůči Heideggerovi. Hegelovo Daseyn je
logickou kategorií všeho určeného bytí, zatímco Heideggerovo Dasein
označuje specifické jsoucno s onticko-ontologickou význačností.
Hegelova Bestimmtheit, Qualität, Negation a Grenze nejsou
Heideggerovými existenciály. Přímá Heideggerova konfrontace s Hegelem v
Sein und Zeit se týká zejména času a ducha, nikoli doloženého
lexikálního převzetí kategorie Daseyn. Tato hranice je pro závěr
kapitoly rozhodující.
Také sekundární kontrola zachovává tuto hranici. Textově genetické
práce Kisiela, Van Burena a Escudera rekonstruují Heideggerovu cestu k
otázce bytí z raných spisů, přednášek a problémových zdrojů;
neposkytují samy doklad přímého lexikálního přenosu Hegelova Daseyn do
Heideggerovy terminologie (Kisiel, 1993; Van Buren, 1994; Escudero,
2015). To není důkaz absolutní absence recepce, nýbrž omezení současné
evidence. Primární výsledek proto sekundární literatura nekoriguje:
Hegel zůstává významným systematickým a v otázce času výslovně
konfrontovaným partnerem, ne však doloženým článkem terminologického
rodokmenu. Silnější vztah by vyžadoval samostatný recepční mechanismus
a přesnou textovou stopu.
ČÁST IV — VÝSLEDEK A PRÁH HEIDEGGEROVY TRANSFORMACE
Závěrečný blok nepodává úplný výklad Heideggerova Dasein. Určuje
kontrastní práh, na němž končí předheideggerovská historie slova a
začíná nový ontologický projekt.
- PŘEDHEIDEGGEROVSKÝ VÝSLEDEK: DOSTUPNOST BEZ JEDNOTNÉHO POJMU
Kontrolovaná řada umožňuje rozlišit několik stupňů historického vývoje.
Na první úrovni stojí problémové předpoklady: existence, možnost,
skutečnost, nutnost a důvod jsou systematicky zpracovatelné ještě bez
substantivního Daseyn. Na druhé úrovni je doložena terminologizace:
Daseyn u Gottscheda nese explicitní metafyzickou definici. Třetí úroveň
tvoří diferenciace a distribuce u Crusia a Meiera. Čtvrtou představuje
silná vnitroautorská systematizace u Kanta. Pátá úroveň ukazuje
stabilizaci v pluralitě prostřednictvím pozitivní a kontrastní
evidence. Jacobi, Fichte, Schelling a Hegel pak výraz pokaždé znovu
začleňují do odlišné architektury.
Stabilizuje se především lexikální dostupnost a terminologická
legitimita: Daseyn může stát v definici, názvu, argumentu,
kategoriálním přechodu i metodologickém programu. Nestabilizuje se však
jediný referent nebo problémová funkce. Gottsched je spojuje s
naplněním možnosti, Crusius se skutečným bytím, Meier se zachováním
existence, Kant s absolutní polohou a nutným bytím, Storchenau s Daseyn
Gottes, Jacobi s konkrétní skutečností a hranicí vysvětlení, Fichte a
Schelling s kladením a konečností a Hegel s určeností vzniklou ze
vztahu bytí a nebytí. Tyto funkce netvoří jednu definici.
Výraz „dějiny pojmu Dasein“ je proto třeba chápat metodicky, nikoli
substancialisticky. Neoznačuje putování hotového pojmu skrze staletí.
Označuje dějiny slova, jeho terminologických funkcí, lokálních
pojmových sítí a problémů, které byly tímto slovem artikulovány.
Jednota předmětu výzkumu spočívá v kontrolované identitě lexému a v
porovnání jeho funkcí; ne v předpokládané identitě obsahu. Tento
výsledek současně vysvětluje, proč nelze Hegela jednoduše označit za
posledního předchůdce Heideggera. Mezi prvním vydáním Logiky roku 1812
a Sein und Zeit roku 1927 zůstává široké a zatím nevyčerpané pole
obecného, antropologického, životního a existenciálního užití Dasein v
devatenáctém a raném dvacátém století. Současný korpus neposkytuje
souvislou recepční linii přes toto období. Z bezpečného srovnání proto
vzniká transformační práh, nikoli poslední článek rodokmenu.
- PŘECHOD K HEIDEGGEROVI: HISTORICKÝ PRÁH, NIKOLI GENEALOGICKÁ ŠIPKA
Raný Heidegger přebírá slovo, které je již jazykově i filosoficky
dostupné. Nepřebírá však jeden jednotný předheideggerovský pojem. Jeho
cesta k technickému Dasein se navíc neodehrává jedním terminologickým
rozhodnutím. Kontrolované texty z let 1919–1927 ukazují postupnou
konsolidaci: od předteoretické zkušenosti a faktického života přes
menschliches Dasein a hermeneutiku fakticity k výslovné časovosti a
rozvinuté ontologické analytice.
Tento model postupné konsolidace je v souladu s textově genetickou
sekundární literaturou. Kisiel sleduje vývoj od raných kurzů a
rukopisných vrstev k několika podobám projektu Sein und Zeit; Van Buren
zasazuje do tohoto pohybu raně křesťanské, hermeneutické a aristotelské
motivy; Escudero jej vykládá jako postupné ustavování otázky bytí
(Kisiel, 1993; Van Buren, 1994; Escudero, 2015). Sekundární literatura
zde poskytuje chronologickou a interpretační kontrolu, nikoli autoritu
pro jednotlivé terminologické výskyty. Lokátory a funkční rozlišení
následujících uzlů proto nadále stojí na primárních textech GA
56/57–64, GA 20 a Sein und Zeit.
V přednáškách roku 1919 stojí v popředí předteoretická zkušenost a
životní dění, které nemá být od počátku redukováno na objekt
teoretického poznání (Heidegger, 1919/1987, GA 56/57). V kurzech o
fenomenologii náboženského života a v raných interpretacích Aristotela
se prohlubuje zájem o faktický výkon života, jeho situovanost, časovost
a způsob, jakým si je sám přístupný (Heidegger, 1920/21/1995, GA 60;
1921/22/1985, GA 61). Nelze mluvit o mechanické náhradě výrazu
„faktický život“ slovem Dasein. Lze však sledovat proměnu problémového
pole, v němž bude později technický termín fungovat.
Natorpova zpráva z roku 1922 již výslovně táže menschliches Dasein na
jeho charakter bytí (Heidegger, 1922/2005, GA 62, s. 348). Dasein zde
není jen obecným faktem, že člověk existuje. Stává se předmětem
ontologicky zaměřené hermeneutiky života. Ontologie (Hermeneutik der
Faktizität) z roku 1923 tento krok prohlubuje: fakticita je způsob,
jakým vlastní Dasein je, rozumí sobě a nachází se ve světě (Heidegger,
1923/1988, GA 63, zejména s. 7, 16, 80). Hermeneutika není vnější
metodou aplikovanou na objekt; je výkonem, v němž se Dasein
zpřístupňuje ve své faktické situaci.
Der Begriff der Zeit z roku 1924 výslovně spojuje Dasein s časovostí,
konečností, budoucností a bytím ke smrti (Heidegger, 1924/2004, GA 64,
s. 118, 123). Prolegomena zur Geschichte des Zeitbegriffs z roku 1925
konsolidují analytiku bytí-ve-světě, světovosti a péče; relevantní
lokátory zahrnují volbu tázaného jsoucna v oblasti s. 183–200, výklad
světovosti od s. 226 a určení péče od s. 406 včetně sebevýkladu Dasein
na s. 418 (Heidegger, 1925/1979, GA 20). Funkce pramenů musí zůstat
odlišena: GA 64 nese explicitní temporální krok, zatímco GA 20
analytiku systematicky rozvíjí, ale ohlášené ústřední téma času v
dochované přednášce nedokončuje.
Tato trajektorie není absolutním určením prvního technického užití
slova. Je historickou rekonstrukcí postupného zatěžování lexému.
Nejpozději v letech 1924–1925 však Dasein již není lokálním označením
existence. Stává se středem analytiky, v níž se propojují fakticita,
svět, možnost, péče a čas.
- VÍCE PROBLÉMOVÝCH MOSTŮ, ŽÁDNÝ JEDINÝ PŮVODCE
Heideggerova transformace vzniká v průsečíku několika linií, které
nelze převést na seznam autorů dodávajících jednotlivé části hotového
pojmu. Husserl představuje nejpevněji přiznaný metodický vztah: Sein
und Zeit je mu věnováno a § 7 připisuje přístup k fenomenologickému
zkoumání jeho osobnímu vedení (Heidegger, 1927, § 7, s. 38, pozn. 1).
Tento dluh osvětluje proměnu staršího výrazu v téma fenomenologické
ontologie, ne jeho lexikální původ. Husserlův význam je tedy metodický:
týká se způsobu otevření otázky, nikoli předání již hotového a
ustáleného pojmu Dasein.
Dilthey a Yorck tvoří přímý most k problému života, dějinnosti a
historicity, který Heidegger přiznává v § 77 Sein und Zeit (Heidegger,
1927, § 77, s. 397–404, zejména s. 397–398). Kierkegaard je uznán jako
myslitel existenciálního problému, úzkosti a okamžiku; Heidegger však
jeho výkon odlišuje od existenciálně-ontologické problematiky
(Heidegger, 1927, § 40, s. 190; s. 235; § 68, s. 338–339). Jaspers
patří k bezprostřednímu existenciálnímu okolí raného projektu a je
přítomen při tematizaci smrti a mezních situací (Heidegger, 1927, § 50,
s. 249; § 63, s. 301–303; § 68, s. 339). Tyto vztahy jsou problémové a
interpretační, nikoli dokladem předání hotového termínu.
Aristotelés má v raném vývoji mimořádně silnou funkci při obnově otázek
bytí, pravdy, pohybu, praxe a faktického života (Heidegger,
1921/22/1985, GA 61; 1922/2005, GA 62). Rané křesťanské zdroje jsou
důležité pro zkušenost faktického výkonu, časovosti, starosti a
bdělosti (Heidegger, 1920/21/1995, GA 60). Fenomenologická metoda,
faktický život, hermeneutika, dějinnost, existence, ontologie a
časovost tak vytvářejí pole, v němž je starší lexém nově zatížen. Žádná
jednotlivá linie neposkytuje hotovou definici; jejich průsečík však
připravuje prostor, v němž Sein und Zeit provede vlastní terminologické
rozhodnutí. Historická příprava a systematické založení tak zůstávají
odlišnými úrovněmi.
- SEIN UND ZEIT: REFERENČNÍ ZÚŽENÍ A POJMOVÉ PŘESKUPENÍ
Sein und Zeit roku 1927 stabilizuje, koho Dasein označuje, jaký je
způsob bytí tohoto jsoucna a proč jeho analýza patří k otázce po bytí.
V § 2 je jako Dasein terminologicky uchopeno jsoucno, kterým jsme vždy
my sami a které může klást otázku bytí (Heidegger, 1927, s. 7). Nejde o
prosté přejmenování člověka, nýbrž o ochranu analýzy před předem
přijatou definicí člověka jako rozumného živočicha, substance,
subjektu, vědomí nebo psychického komplexu. V § 4 je Dasein onticky i
ontologicky význačné: jde mu v jeho bytí o toto bytí a již nějak rozumí
bytí (Heidegger, 1927, s. 12–13). Proto může být metodickým východiskem
fundamentální ontologie.
Způsob bytí Dasein označuje Heidegger jako Existenz. V § 9 jej odlišuje
od tradiční existentia vykládané ve smyslu Vorhandenheit. „Podstata“
Dasein nespočívá v souboru přítomných vlastností, ale v tom, že má být
svými možnostmi a vždy se k nim nějak vztahuje (Heidegger, 1927, s.
41–44). Existenciály označují ontologické struktury tohoto bytí,
zatímco existencielní rovina se týká konkrétního ontického výkonu
možností. Základní konstituci Dasein vykládá Heidegger jako
In-der-Welt-sein (Heidegger, 1927, §§ 12–18, s. 52–88): nikoli jako
spojení subjektu, vnějšího světa a dodatečného vztahu, ale jako původní
jednotu, v níž se jsoucno setkává v souvislostech významnosti,
obstarávání a spolubytí.
V § 28 se nově zatěžuje i člen Da. Neoznačuje pouhé fyzické „zde“ proti
„tam“, ale otevřenost, v níž se mohou ukazovat svět, jsoucna a Dasein
sobě samému. Heidegger tuto strukturu shrnuje větou „Das Dasein ist
seine Erschlossenheit“ (Heidegger, 1927, s. 133). Členitelnost staršího
německého slova je tak aktivována pro novou pojmovou práci. Bytí Dasein
je dále určeno jako Sorge (§ 41) a ontologický smysl péče jako
Zeitlichkeit (§ 65; Heidegger, 1927, s. 191–196, 323–331).
Transformační síť tvoří Jemeinigkeit, Möglichkeit, Faktizität,
In-der-Welt-sein, Erschlossenheit, Sorge a Zeitlichkeit.
Heidegger sám poskytuje kontrolu rozdílu vůči tradici. V § 43 při
diskusi Kantova důkazu vnějšího světa konstatuje, že Kant používá
Dasein pro způsob bytí, který Sein und Zeit označuje jako Vorhandenheit
(Heidegger, 1927, s. 203–204). Stejný lexém tedy v obou projektech
označuje jiný způsob bytí. Vztah k Hegelovi má odlišnou podobu: § 82
kriticky srovnává časovost Dasein s Hegelovým vztahem času a ducha
(Heidegger, 1927, s. 428–436). Doloženým vztahem je konfrontace
ontologických východisek času, nikoli převzetí Dasein z logické
kategorie bestimmtes Seyn.
- ZÁVĚR: LEXIKÁLNÍ KONTINUITA A FILOSOFICKÁ DISKONTINUITA
Historie Dasein před Heideggerem není historií prázdného slova ani
historií jednoho neměnného pojmu. Je dějinami opakované
terminologizace, diferenciace a systematické transformace. Leibniz a
Wolff ukazují, že problémové pole může předcházet substantivnímu
termínu. Gottsched dokládá silný terminologický bod roku 1733. Crusius
a Meier rozšiřují funkci a distribuci. Kant poskytuje nejvýraznější
ranou vnitroautorskou systematizaci. Lambert a Storchenau potvrzují
stabilizaci v pluralitě. Jacobi proměňuje Daseyn v uzel sporu o systém
a odhalování skutečnosti; Fichte a Schelling je zapojují do kladení,
konečnosti, modality a času; Hegel z něj činí logickou kategorii
určeného bytí.
Z celé řady nevzniká jedna přímá genealogie. Vzniká historicky pevnější
výsledek: před Heideggerem je Dasein lexikálně dostupné, terminologicky
legitimní a pojmově pluralitní. Je schopno označovat obecnou
skutečnost, Boží existenci, zachování života, skutečné a empirické bytí
i logickou určenost. Právě tato pluralita vylučuje představu, že
Heidegger jednoduše zdědil jeden hotový pojem. Heideggerovo rozhodnutí
lze na čtyřech metodických rovinách popsat přesně. Na rovině slova je
kontinuita silná: přebírá starší německý lexém. Na rovině termínu
nastává referenční zúžení: Dasein označuje jsoucno, kterým jsme vždy my
sami, nikoli obecně fakt, že libovolná věc je. Na rovině pojmu dochází
k přeskupení vztahové sítě kolem existence, vždy-vlastní povahy Dasein
(Jemeinigkeit), možnosti, fakticity, péče a časovosti. Na rovině
problému se Dasein stává jsoucnem, jehož analýza otevírá otázku po
smyslu bytí.
Lexikální kontinuita a filosofická diskontinuita se proto nevylučují.
Společně tvoří nejpřesnější popis Heideggerovy inovace. Nejde ani o
zcela nové slovo, ani o starý pojem opatřený novou terminologií. Jde o
historicky dostupný výraz, který byl referenčně zúžen, pojmově
přeskupen a problémově radikalizován. Tím dospívá historie pojmu Dasein
před Heideggerem ke svému metodickému konci. Nejsou uzavřeny všechny
korpusové otázky a není vyčerpána historie běžného ani odborného užití
v devatenáctém století. Je však bezpečně určeno jádro, které další
výklad potřebuje: Heidegger nevstupuje do lexikálního prázdna,
nenavazuje na jediný transautorský pojem a jeho originalitu nelze měřit
vynálezem slova. Za tímto prahem již nezačíná další článek genealogie,
nýbrž samostatný systematický výklad Dasein v Sein und Zeit a v dalším
Heideggerově myšlení.
======================================================================
PRAMENY A LITERATURA
======================================================================
POZNÁMKA K EDICÍM A CITACÍM
Historická grafika přímých citací se řídí citovanou pramennou vrstvou;
normalizované kritické edice slouží k transparentnímu stránkovému nebo
svazkovému lokátoru. Krátké přímé citace byly vizuálně porovnány s
uvedenou primární nebo kritickou edicí. Bibliografické záznamy
používají režim APA 7, a proto neuvádějí místo vydání; u historických
tisků je však zachován ověřený vydavatel. Rukopisná díla jsou označena
jako rukopisy a není jim uměle přiřazen nakladatel.
EDIČNÍ ZKRATKY
JWA — Friedrich Heinrich Jacobi Werke, svazek 1,1.
Fichte GA I/2 — J. G. Fichte-Gesamtausgabe, řada I, svazek 2.
Kant AA 2 — Kants gesammelte Schriften, svazek 2; normalizovaná grafika
Dasein, stránková citační vrstva pro Beweisgrund.
AA I,2 — Schelling, Historisch-kritische Ausgabe, řada I, svazek 2.
SW I — Schelling, Sämmtliche Werke, I. oddíl, svazek 1.
GW 11 / GW 21 — Hegel, Gesammelte Werke, svazky 11 a 21.
Heidegger GA — Martin Heidegger Gesamtausgabe; číslo za zkratkou
označuje příslušný svazek.
PŘEDHEIDEGGEROVSKÉ PRIMÁRNÍ PRAMENY
Leibniz, G. W. (1686). Discours de métaphysique [nepublikovaný rukopis;
poprvé vydán 1846].
Leibniz, G. W. (1710). Essais de Théodicée sur la bonté de Dieu, la
liberté de l’homme et l’origine du mal. Isaac Troyel.
Leibniz, G. W. (1714). La Monadologie [rukopis; dokončen 1714].
Wolff, C. (1720). Vernünfftige Gedancken von Gott, der Welt und der
Seele des Menschen, auch allen Dingen überhaupt. Renger.
Gottsched, J. C. (1733). Erste Gründe der gesammten Weltweisheit.
Erster Theoretischer Theil. Bernhard Christoph Breitkopf.
Crusius, C. A. (1745). Entwurf der nothwendigen Vernunft-Wahrheiten,
wiefern sie den zufälligen entgegen gesetzet werden. Johann Friedrich
Gleditsch.
Meier, G. F. (1746). Gedancken von dem Zustande der Seele nach dem
Tode. Carl Hermann Hemmerde.
Meier, G. F. (1755). Metaphysik. Erster Theil: Die Ontologie. Johann
Justinus Gebauer.
Meier, G. F. (1757). Metaphysik. Dritter Theil: Die Psychologie. Johann
Justinus Gebauer.
Kant, I. (1763). Der einzig mögliche Beweisgrund zu einer Demonstration
des Daseyns Gottes. Johann Jakob Kanter.
Kant, I. (1905). Der einzig mögliche Beweisgrund zu einer Demonstration
des Daseins Gottes. In Königlich Preußische Akademie der Wissenschaften
(Ed.), Kants gesammelte Schriften (Bd. 2, S. 63–163). Georg Reimer.
(Původní dílo vydáno 1763.)
Lambert, J. H. (1764). Neues Organon oder Gedanken über die Erforschung
und Bezeichnung des Wahren und dessen Unterscheidung vom Irrthum und
Schein (2 Bde.). Johann Wendler.
Lambert, J. H. (1771). Anlage zur Architectonic, oder Theorie des
Einfachen und des Ersten in der philosophischen und mathematischen
Erkenntniß (2 Bde.). Johann Friedrich Hartknoch.
Storchenau, S. von. (1772). Die Philosophie der Religion (Bd. I).
Gebrüder Veith.
Storchenau, S. von. (1780). Die Philosophie der Religion (Bd. II).
Gebrüder Veith.
Jacobi, F. H. (1785). Ueber die Lehre des Spinoza in Briefen an den
Herrn Moses Mendelssohn. Gottl. Löwe.
Jacobi, F. H. (1998). Schriften zum Spinozastreit (K. Hammacher & I.-M.
Piske, Eds.). In Friedrich Heinrich Jacobi Werke (Bd. 1,1). Felix
Meiner Verlag.
Fichte, J. G. (1794). Grundlage der gesammten Wissenschaftslehre als
Handschrift für seine Zuhörer. Christian Ernst Gabler.
Fichte, J. G. (1965). Grundlage der gesammten Wissenschaftslehre
(1794/95). In H. Jacob & R. Lauth (Eds.), unter Mitwirkung von M. Zahn,
J. G. Fichte-Gesamtausgabe der Bayerischen Akademie der Wissenschaften,
Reihe I: Werke, Band 2: Werke 1793–1795 (s. 249–451).
Frommann-Holzboog.
Schelling, F. W. J. (1795). Vom Ich als Princip der Philosophie oder
über das Unbedingte im menschlichen Wissen. Jakob Friedrich Heerbrandt.
Schelling, F. W. J. (1980). Vom Ich als Princip der Philosophie oder
über das Unbedingte im menschlichen Wissen. In H. Buchner & J. Jantzen
(Eds.), Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Historisch-kritische
Ausgabe, Reihe I: Werke, Band 2 (s. 67–175). Frommann-Holzboog.
Schelling, F. W. J. (1856). Vom Ich als Princip der Philosophie oder
über das Unbedingte im menschlichen Wissen. In K. F. A. Schelling
(Ed.), Friedrich Wilhelm Joseph von Schellings sämmtliche Werke, I.
Abteilung, Band 1 (s. 149–244). J. G. Cotta. Použito jako legacy
kontrola lokátorů SW I.
Hegel, G. W. F. (1812). Wissenschaft der Logik. Erster Band. Die
objective Logik. Johann Leonhard Schrag.
Hegel, G. W. F. (1978). Wissenschaft der Logik. Erster Band. Die
objektive Logik (1812/1813). In F. Hogemann & W. Jaeschke (Eds.),
Gesammelte Werke (Bd. 11). Felix Meiner.
Hegel, G. W. F. (1985). Wissenschaft der Logik. Erster Teil: Die
objective Logik. Erster Band: Die Lehre vom Sein (1832) (F. Hogemann &
W. Jaeschke, Eds.). In Gesammelte Werke (Bd. 21). Felix Meiner. Použito
pouze ke kontrole variant.
HEIDEGGEROVY PRAMENY PŘECHODU
Heidegger, M. (1919/1987). Zur Bestimmung der Philosophie.
Gesamtausgabe 56/57. Vittorio Klostermann.
Heidegger, M. (1920/21/1995). Einleitung in die Phänomenologie der
Religion. In Phänomenologie des religiösen Lebens. Gesamtausgabe 60.
Vittorio Klostermann.
Heidegger, M. (1921/22/1985). Phänomenologische Interpretationen zu
Aristoteles. Einführung in die phänomenologische Forschung.
Gesamtausgabe 61. Vittorio Klostermann.
Heidegger, M. (1922/2005). Phänomenologische Interpretationen zu
Aristoteles. Anzeige der hermeneutischen Situation. In
Phänomenologische Interpretationen ausgewählter Abhandlungen des
Aristoteles zu Ontologie und Logik. Gesamtausgabe 62. Vittorio
Klostermann.
Heidegger, M. (1923/1988). Ontologie (Hermeneutik der Faktizität).
Gesamtausgabe 63. Vittorio Klostermann.
Heidegger, M. (1924/2004). Der Begriff der Zeit. Gesamtausgabe 64.
Vittorio Klostermann.
Heidegger, M. (1925/1979). Prolegomena zur Geschichte des Zeitbegriffs.
Gesamtausgabe 20. Vittorio Klostermann.
Heidegger, M. (1927). Sein und Zeit. Max Niemeyer. Základní citovaná
edice kapitoly.
Heidegger, M. (1927/1977). Sein und Zeit. Gesamtausgabe 2. Vittorio
Klostermann. Ediční kontrola.
KONTEXTOVÝ PRAMEN PŘECHODU
Dilthey, W., & Yorck von Wartenburg, P. (1923). Briefwechsel zwischen
Wilhelm Dilthey und dem Grafen Paul Yorck von Wartenburg 1877–1897 (S.
von der Schulenburg, Ed.). Max Niemeyer.
POUŽITÁ SEKUNDÁRNÍ LITERATURA K PŘECHODU
Escudero, J. A. (2015). Heidegger and the Emergence of the Question of
Being. Bloomsbury Academic.
Kisiel, T. (1993). The Genesis of Heidegger’s Being and Time.
University of California Press.
Van Buren, J. (1994). The Young Heidegger: Rumor of the Hidden King.
Indiana University Press.
======================================================================
MEZE VÝKLADU A STAV DOKLADŮ
======================================================================
- Kapitola neurčuje absolutně první německý výskyt substantivního
Dasein / Daseyn ani absolutně první Heideggerovo technické užití. - Gottsched 1733 je první silně a přímo ověřený terminologický bod
současného kontrolovaného korpusu, nikoli prokázaný absolutní
počátek filosofického slova. - Negativní výsledky u vybraných textů Lamberta nebo Meiera platí
pouze pro kontrolovaný korpus a nejsou tvrzením o absolutní absenci. - Chronologie Gottsched–Crusius–Meier–Kant ani Jacobi–Fichte–Schelling
není bez další evidence vydávána za přímou recepční linii. - Přímá recepce Jacobiho formule u Schellinga je doložena; přenos
celého Jacobiho pojmu, systému nebo filosofie víry doložen není. - Přímé recepční vztahy Jacobi / Fichte / Schelling / Spinoza vůči
Hegelovu Daseyn nebyly v současném souboru pramenných tvrzení
prokázány. - Hegelovo Daseyn jako bestimmtes Seyn není spojeno s Heideggerovým
Dasein přímou genetickou linií. Věta „Aus dem Werden geht das Dasein
hervor“ patří k ediční vrstvě roku 1832, nikoli k prvotisku z roku - Trajektorie faktický život → Dasein označuje postupnou konsolidaci
problémového pole, nikoli jednorázovou terminologickou náhradu. - GA 64 nese explicitní temporální krok; GA 20 konsoliduje analytiku,
ale ohlášený centrální výklad času v dochované přednášce
nedokončuje. - Metodický nebo problémový vztah k Husserlovi, Diltheyovi a
Yorckovi, Kierkegaardovi, Jaspersovi, Aristotelovi či raným
křesťanským zdrojům není bez další evidence lexikálním původem
Dasein.