Daseinsanalýza
Historické, filosofické a metodologické vymezení s explicitními citacemi.1. Vymezení pojmu Daseinsanalýza
Daseinsanalýza je existenciálně-fenomenologický směr v psychoterapii, jehož teoretickým východiskem je ontologická analýza lidského bytí (Dasein), jak ji rozpracoval Martin Heidegger. Nejedná se o psychologickou teorii v tradičním smyslu, nýbrž o aplikaci filosofické ontologie na porozumění lidskému utrpení.
Jak uvádí Medard Boss, „Daseinsanalýza není psychologií v obvyklém slova smyslu, nýbrž způsobem porozumění lidské existenci v jejím bytí ve světě“ (Boss, 1979).
2. Fenomenologický základ
Edmund Husserl a návrat k jevům.
Metodologickým základem Daseinsanalýzy je fenomenologie Edmunda Husserla. Husserl odmítá psychologismus a zdůrazňuje nutnost popisu prožívání bez předběžných teorií:
„Musíme se vrátit k věcem samým, k tomu, co je dáno v bezprostřední zkušenosti“ (Husserl, 1913/1982).
Fenomenologická redukce (epoche) neznamená popření reality, ale dočasné zdržení se teoretických soudů. Tento postoj je v Daseinsanalýze přenesen do terapeutického vztahu jako zásada neinterpretující přítomnosti terapeuta.
3. Heideggerova existenciální analytika
Zásadní význam má Heideggerovo dílo „Bytí a čas“ (1927). Heidegger zde definuje Dasein jako bytí, jemuž v jeho bytí jde o toto bytí samo:
„Dasein je jsoucno, jemuž v jeho bytí jde o toto bytí samo“ (Heidegger, 1927/2006, §9).
Člověk není subjekt stojící proti světu, nýbrž bytí-ve-světě:
„Bytí Dasein je bytím-ve-světě“ (Heidegger, 1927/2006, §12).
Svět zde není souhrnem objektů, ale strukturou významů, v nichž se lidský život uskutečňuje. Tento ontologický rámec je pro Daseinsanalýzu určující a nahrazuje tradiční psychologické pojmy.
4. Vznik Daseinsanalýzy v psychiatrii
4.1 Ludwig Binswanger
Ludwig Binswanger byl prvním psychiatrem, který Heideggerovu filosofii systematicky aplikoval na klinickou praxi. Odmítal redukci duševních poruch na biologické nebo intrapsychické mechanismy.
Binswanger píše:
„Duševní nemoc není poruchou aparátu, nýbrž proměnou celkového způsobu bytí ve světě“ (Binswanger, 1942).
Ve známém případu Ellen West analyzuje patologii nikoli jako soubor symptomů, ale jako tragicky zúženou existenciální možnost, v níž se budoucnost uzavírá a smrt přestává být horizontem, ale stává se cílem.
4.2 Medard Boss
Medard Boss rozvinul Daseinsanalýzu jako svébytný psychoterapeutický směr a distancoval ji od psychoanalýzy. Ve spolupráci s Heideggerem opustil pojmy nevědomí, symbolické interpretace i kauzální vysvětlování.
Boss uvádí:
„Symptom není výrazem skrytého mechanismu, nýbrž způsobem, jak se člověk vztahuje ke světu“ (Boss, 1963).
Psychické utrpení je chápáno jako omezení otevřenosti vůči možnostem bytí, nikoli jako porucha funkce.
5. Metodologická specifika Daseinsanalýzy
5.1 Fenomenologická deskripce
Základním terapeutickým postojem je fenomenologická deskripce. Terapeut se ptá, jak se svět klientovi ukazuje, nikoli proč se určité symptomy objevují.
Jak shrnuje Boss:
„Úkolem terapeuta není interpretovat, ale umožnit, aby se to, co se již ukazuje, mohlo ukázat jasněji“ (Boss, 1979).
5.2 Odmítnutí objektivizující diagnózy
Daseinsanalýza zaujímá kritický postoj k psychiatrické diagnostice. Diagnózy mohou mít praktickou hodnotu, avšak nejsou považovány za adekvátní popis lidské existence.
Heideggerova kritika objektivizace je zde zásadní:
„Vědecké zpředmětnění zakrývá způsob bytí toho, co zkoumá“ (Heidegger, 1927/2006).
6. Existenciální témata v Daseinsanalýze
Daseinsanalýza se systematicky zabývá existenciálními fenomény, které nejsou patologické samy o sobě:
– úzkost jako základní naladěnost (Heidegger, §40)
– vina jako ontologická struktura odpovědnosti
– bytí-k-smrti jako horizont smyslu
– autenticita a neautenticita
Úzkost není symptom, ale způsob, jímž se existence setkává se svou otevřeností a konečností.
7. Současné akademické hodnocení
Současná odborná literatura chápe Daseinsanalýzu jako filosoficky náročný, avšak metodologicky konzistentní směr. Její přínos spočívá zejména v tom, že:
– odhaluje ontologické předpoklady psychoterapie,
– nabízí alternativu k naturalistickému redukcionismu,
– zachovává respekt k jedinečnosti lidské existence.
Jak shrnuje van Deurzen:
„Existenciální terapie nestojí vedle filosofie – ona z ní vyrůstá“ (van Deurzen, 2014).
8. Závěr
Daseinsanalýza představuje jedinečný pokus o propojení ontologické filosofie a klinické praxe. Neusiluje o technickou kontrolu symptomů, ale o porozumění lidskému bytí v jeho otevřenosti, konečnosti a odpovědnosti.
Pro studenty psychologie a psychoterapie představuje výzvu k promýšlení samotných základů jejich oboru.
—
Použitá literatura (výběr):
Binswanger, L. (1942). Grundformen und Erkenntnis menschlichen Daseins. Zürich.
Boss, M. (1963). Psychoanalysis and Daseinsanalysis. New York.
Boss, M. (1979). Existential Foundations of Medicine and Psychology. New York.
Heidegger, M. (1927/2006). Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH.
Husserl, E. (1913/1982). Ideje k čisté fenomenologii. Praha.
van Deurzen, E. (2014). Existential Counselling and Psychotherapy in Practice. London.
Rozdíl mezi ontickým a ontologickým
Pojmy ontické a ontologické pocházejí z filosofie bytí, zejména z ontologie Martina Heideggera, a označují dva zásadně odlišné způsoby, jakými se lze vztahovat k lidské existenci i ke skutečnosti obecně. Ačkoli se tyto pojmy v běžném jazyce často zaměňují, jejich významový rozdíl je klíčový nejen ve filosofii, ale i v daseinsanalýze a existenciální psychoterapii.Ontické se vztahuje k jednotlivým jsoucnům a jejich konkrétním vlastnostem, stavům a faktům. Ontický popis odpovídá na otázku „co je to?“ nebo „jaké to je?“. Zabývá se tím, co lze empiricky, psychologicky či klinicky zachytit. V případě člověka jde například o jeho chování, prožívání, symptomy, diagnózu, životní události nebo osobnostní rysy. Ontická rovina je rovinou fakticity – popisuje, jak věci fakticky jsou.
V psychologii a psychiatrii se většina odborného popisu pohybuje právě na ontické úrovni. Například když řekneme, že člověk trpí úzkostnou poruchou, má panické ataky, nespí nebo se vyhýbá určitým situacím, podáváme ontický popis jeho stavu. Tento popis může být velmi přesný a užitečný, avšak nevypovídá ještě o tom, jakým způsobem tento člověk vůbec je ve světě.
Ontologické se naproti tomu nevztahuje k jednotlivým faktům, ale ke způsobu bytí jako takovému. Ontologická rovina se ptá nikoli „co je to?“, ale „jak to vůbec je možné?“ nebo „jakým způsobem něco je?“. Ontologie zkoumá základní struktury, díky nimž se vůbec něco může ukazovat jako smysluplné.
V případě člověka se ontologický přístup nezajímá o konkrétní symptomy či vlastnosti, ale o základní struktury lidského bytí, jako jsou bytí-ve-světě, časovost, vztahovost, otevřenost možnostem, konečnost či bytí-k-smrti. Ontologický výklad se tedy netýká jednotlivých lidí jako objektů, ale lidského bytí jako takového.
Heidegger tento rozdíl formuluje velmi důrazně: ontické se zabývá jsoucny, zatímco ontologické se zabývá bytím jsoucen. Ontologie se neptá na konkrétní obsah zkušenosti, ale na její základní podmínky.
V daseinsanalýze má tento rozdíl zásadní význam. Psychické potíže jsou onticky rozpoznatelné jako úzkost, deprese, nutkavost či psychosomatické obtíže. Daseinsanalýza však neusiluje pouze o ontický popis nebo odstranění symptomů. Snaží se porozumět ontologickému způsobu bytí, v němž se tyto potíže ukazují – například jako zúžená možnost vztahování se ke světu, uzavřená budoucnost, narušená časovost nebo ztráta smyslu.
Ontický popis odpovídá na otázku, co člověk prožívá. Ontologický výklad se ptá, jakým způsobem tento člověk vůbec je ve světě. Ontické se týká obsahu života, ontologické se týká jeho struktury.
Zjednodušeně lze říci, že ontické patří k úrovni faktů a jevů, zatímco ontologické patří k úrovni smyslu a podmínek možnosti. Ontické lze měřit, klasifikovat a popisovat; ontologické je třeba chápat, vykládat a rozumět mu.
Právě tímto rozlišením se Daseinsanalýza liší od většiny psychoterapeutických směrů: neposouvá se pouze v rámci ontických vysvětlení, ale obrací se k ontologické rovině lidské existence.